Lev pustinny

12. dubna 2008 v 16:45
Lev pustinný je savec čeledi kočkovitých (Felidae) a jedním ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží od 150-250 kg a samice 120-150 kg. V divočině se lvi dožívají 10-14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dřive se lvi nacházeli v celé Africe, Asii a dokonce i Evropě, dnes se vyskytují pouze v Africe a na pár místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. U lvů se znatelně projevuje pohlavní dimorfismus.
Lev

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Druh:Lev pustinný (Panthera leo)
Binomické jméno
Panthera leo
Carl Linné, 1758
Dnešní rozšíření lva
Dnešní rozšíření lva
Populace a distribuce
Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku. Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku.
V relativně nedávné době sahalo přirozené prostředí lvů od severu Euroasie - PortugalskoIndie, až po Afriku (kromě Sahary). Poslední evropští lvi zemřeli již v dávných časech. Na Kavkazu, posledním útočišti euroasijských lvů přežila populace lva indického až do 10. století. Mezi pozdním 19. a raném 20. století také vymřeli lvi ze severní Afriky a Blízkého východu. V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a severní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. Dnes je africká lví populace odhadována na 16 000-30 000 kusů žijících v divočině. V 90. letech minulého století byla populace odhadována na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snížení jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány. což může vézt k tzv. inbreedingu - potlačení dalšího rozvíjení genofondu.
Potrava a lov
Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu. Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu. Lev a mládě pojídající buvola afrického Lev a mládě pojídající buvola afrického Nejčastěji loví lvice Nejčastěji loví lvice
Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zající a ptáci. Také nepohrdnou zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na. pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci dokud nedosáhnou alespoň druhého roku života. Lvi dokáží vyvinout rychlost až 90 km/h, ale postrádají vytrvalost jiných kočkovitých šelem. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a závěrečným výpadem doprovázeným dlouhým skokem a vytaženými drápy. Kořist většinou usmrtí zardoušením. Protože lvi loví na otevřeném prostranství kde mohou být lehce kořistí spozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá lvům při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami(Ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se také.
Dospělá lvice sežere za den zhruba 5 kg masa, samec spotřebuje až 7 kg.
Sociální chování
Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (Tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru.
Protože jsou samice lehčí a menši, jsou více hbité a daleko rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (Díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočivající lvi mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je to každý sám za sebe s jediným cílem - utržit co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty.
Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají. Tito "loudalové" nebývají ostatními členy trestáni, možnou hypotézou může být fakt. ze poskytují smečce jiné "služby", takže jim ostatní lvi odpustí. Další alternativou může být to že lvi odměňují členy, kteří brání potravu…
Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.
Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně.
Rozmnožování a sexualita
Pářící se pár Pářící se pár Lvíče Lvíče
Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který múže trvat i několik dní kopuluje pár pravidelně 20x až 40x denně. V tomto období také zřidka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře.
Březost samice trvá 100-120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80% mláďat nedožije ani dvou let.
Když nový samec (nebo koalice) převezme vládu nad smečkou původním samcům, zabije většinou mláďata. Toto chování je vysvětleno tím, že samice se znovu stanou plodnými , až tehdy když jejich mláďata dospějí nebo zemřou.
Samci pohlavně dospívají kolem věku tří let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou zhruba v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat hned jak se dostanou do smečky.
Samice se často snaží svá mláďata před lvím samcem uchránit, ovšem jen málokdy úspešně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou moc slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.
Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.
Fyzikální charakteristika
Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150-225 kg. Samice dosahují hmotnosti 120-150 kg. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg.
Samci dosahují délky 170-250 cm. Samice zhruba 140-175 cm. Ocas měří 70-100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá zhruba 5 mm dlouhý trn. Lvi jsou jediné šelmy, které mají tento střapec. Jeho funkce je dosud neznámá. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.
Kožich bývá zbarven různě - Od světle žluté, přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlější, střapec na ocasu je vždy černý.
Hříva
Termografický snímek zachycující lva v zimním období Termografický snímek zachycující lva v zimním období Kříženec lva pustinného se lvem berberským v olomoucké zoo Kříženec lva pustinného se lvem berberským v olomoucké zoo
Bílí lvi
Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Jejich neobvyklé zbarvené je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě, když přijde na lov, díky zbarvená může totiž být kořistí velice kořistí lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mládí lvi, kteří na sobě mají barevné fleky.
Bílý lev v bratislavské zoo
Křížení lvů s ostatními velkými kočkami
Lvi jsou často kříženi s tygry (vetšinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov "tiger" a "lion" - první zkratka značí vždy živočich. druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.
Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice vetšinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale pouze dalších 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.
Méně známou variací je Tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.
Liger
Liger
 

Serval

12. dubna 2008 v 11:28
Serval
Serval
Serval
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovité (Felidae)
Rod:Leptailurus
Druh:serval
Binomické jméno
Leptailurus serval
(Schreber, 1776)
Serval Serval
Základní údaje
  • Délka : 0,6 - 1 m
  • Ocas : 24 - 45 cm
  • Hmotnost : 9 - 18 kg
  • Délka života : průměrně 20 let
Rozšíření a nároky na prostředí
Žije na jihu Afriky, na Sahaře a v Transvaalu. Vyskytuje se na savanách, volných pláních i v zalesněných oblastech.
Popis
Vysoké a mrštné zvíře, které se podobá psovi s hlavou kočky. má velké, na konci zakulacené uši a kožešinu téměř stejnou jako gepard. Vysoké nohy mu umožňují lehce se pohybovat ve vysoké trávě savany.
Potrava
Živí se savci od hlodavce po antilopu, ale jeho obvyklou potravou jsou ptáci, ještěrky, ryby, žáby, hmyz ( a to zejména kobylky ) nebo plody ovocných keřů a stromů.
Taktika lovu
Když serval zjistí kořist, obvykle při setmívání a sluchem, exceluje svým uměním chytit kořist jako kočka, překvapením. Skáče až do vzdálenosti 4 m a přes 1 m vysoko na oběť, které se zmocní předními tlapami.
Způsob života
Serval je aktivní ve dne. Žije samotářsky jako téměř všechny kočkovité šelmy, i když samice jsou v teritoriích samců trpěny.
Po 70 dnech březosti se rodí přibližně 1 - 4 mláďata. Samice rodí v doupěti nebo noře jiného zvířete, které vyžene. Po narození hned sají mateřské mléko.
V době dospívání se mláďata kočkují a doprovázejí matku na lov, aby se něco přiučily. Pak se osamostatní a žijí svím samotářským životem.
Ochrana
Není sice chráněným druhem, ale je monitorován. Největší nebezpečí je jeho lov, kvůi kterému se stává stále vzácnějším.
Zajímavosti
  • je velice dobrý plavec
  • umí najít hlodavce a zadními ho vyhrabat z nory
  • v zajetí ho lze snadno ochočit
  • může být spatřen i v albínské podobě, ale jen vzácně

Karakal

12. dubna 2008 v 11:24
Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti - délka dosahuje zhruba 65 cm plus 30 cm ocas. Je podobný severněji žijícímu rysovi, s nímž je příbuzný, na rozdíl od něj však je útlejší, má delší nohy a krátkou jednobarevnou srst (může být vínově červená, šedá nebo písková). Pouze mláďata mají červenavé skvrny na spodní straně; dospělí jsou bez kresby vyjma černých skvrn nad očima. Také uši jsou černé, a na konci opatřené dlouhými chomáčky chlupů. Karakal znamená turecky "černé ucho".
Karakal

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Malé kočky (Felinae)
Rod:Karakal (Caracal)
Binomické jméno
Caracal caracal
Schreber, 1776

Poddruhy
  • C. c. caracal
  • C. c. algira
  • C. c. damarensis
  • C. c. impopoensis
  • C. c. lucani
  • C. c. michaelis
  • C. c. nubicus
  • C. c. poecilictis
  • C. c. schmitzi
Synonyma
  • rys karakal
  • rys pouštní
  • rys severoafrický
  • rys stepní
Rozšíření a početnost
Karakal se vyskytoval od severozápadní Indie a Aralského moře až po Jižní Afriku; dnes je na většině původního areálu vyhuben. Jeho habitatem jsou stepi, buše a polopouště, avšak pravým písčitým pouštím se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.
Biologie
Jeho potravu tvoří převážně zajíci, damani a menší druhy antilop, které doplňuje hlodavci a ptáky. Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Žádná kočkovitá šelma srovnatelné velikosti se mu nevyrovná rychlostí běhu. Ve starověku byl v Egyptě i Indii cvičen k lovu zvěře podobně jako gepard. Také dobře šplhají a někdy vytáhnou svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělá levhart skvrnitý.
Karakalové jsou samotáři, každý jedinec má vlastní teritorium. Pářit se mohou celoročně, samice se páří s více samci.
Po 11 týdnech březosti se rodí obvykle 2 koťata. Samice je porodí v opuštěné noře hrabáče kapského nebo dikobraza a stěhuje je skoro každý den, aby je ochránila před predátory. V šesti měsících věku jsou koťata samostatná. Karakal se může dožít až 18 let.
 


Šavlozubý tygr

12. dubna 2008 v 11:21
Šavlozubí tygři jsou vyhynulé kočkovité šelmy rodu Smilodon, kteří žili v Severní i Jižní Americe před 1.6 milionem - 8000 lety. Smilodoni patřili do různorodé a velmi úspěšné skupiny masožravců (Machairodontinae), dnes zcela vyhynulé.
Šavlozubý tygr
Smilodon
Smilodon
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:machairodonti (Machairodontinae)
Rod:Smilodon
Lund, 1842
Druhy
Vývoj
Předek Smilodona Machairodus sám vznikl z Proailuria. Podle fosilních nálezů může být Smilodon zařazen mezi kočkovité šelmy, ale do jiné vývojové větve. Zahrnuje těžké a pomalé druhy, mnohem silnější a robustnější a při stejné velikosti těžší než současné velké kočky. Smilodon byl mezi těmito druhy nejmenší. Tyto kočky se vyvinuly v různých částech světa nezávisle na sobě. Vyskytovaly se v Evropě, Asii, Africe a Severní Americe v rozmezí přibližně před 13 - 2 milióny let. Kostry především mladých jedinců Smilodona byly nalezeny v Kalifornii, poblíž Los Angeles v asfaltovém jezírku Rancha La Brea.Tyto kočky téměř vyhynuly v období pleistocénu před 1,8 - 1 milionem let v Americe a v Eurasii téměř současně. Ojediněle se vyskytovaly ještě před 13 000 - 10 000 lety.
Zuby
Pro šavlozubé byly typické dlouhé, horní ze stran zploštělé špičáky, s hranami ostrými jako nůž, na kraji lehce zoubkovanými, přičemž špičáky v dolní čelisti byly malé nebo zcela chyběly, doširoka rozevíratelné čelisti a silné krční svaly. Délka špičáků naznačuje, že smilodon dokázal tlamu do široka rozevřít. Podle odhadu to je úhel až 120 stupňů, dnes žijící lev dosáhne 65 stupňů. Tato fakta naznačují, že se zřejmě mohl odvážit i na kořist, která byla podstatně větší než on.
Lov a potrava
Tyto šelmy zřejmě měly odlišnou techniku lovu kořisti než dnešní kočkovité šelmy. Ty loví tak, že dlouhým skokem skočí kořisti na šíji a ostrými drápy se na ní pevně zachytí . Kořisti zaryjí zuby do šíje a pootočením hlavy jí zlámou vaz. Nejprve se vědci domnívali, že Smilodon zasahoval kořist hlubokými bodnými ranami na měkké části krku a následným porušením artérií a uzavřením dýchacích cest zvíře usmrtil.
Podle dnešních nálezů se ale usuzuje, že Smilodon byl mrchožrout. Silné zakřivení špičáků svědčí o tom, že zvíře nemohlo zasáhnout kořist hlubokými bodnými ranami, jenom ji těmito zuby rozpáralo nebo rozřízlo. Navíc šavlozubí nebyli vybaveni pro rychlý běh. Fosilní nálezy kostry dokazují, že měli poměrně krátké nohy a přitom robustní tělesnou stavbu, což nejsou nijak příznivé podmínky k rychlému běhu a k pronásledování kořisti. Podle dochovaných exemplářů se zahojenými zlomeninami lze usuzovat, že Smilodon zřejmě žil a lovil v rodinných skupinách. Jejich hlavní kořistí mohli být velcí tlustokožci, jejichž vymizení může souviset s vyhynutím Machairodontů.

Gepard štíhly

12. dubna 2008 v 11:16
Gepard štíhlý je kočkovitá šelma, proslulá jako nejrychlejší suchozemské zvíře. Na krátké vzdálenosti může běžet rychlostí přes 100 km/h.
Gepard

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:gepard (Acinonyx)
Druh:gepard štíhlý (A. jubatus)
Binomické jméno
Acinonyx jubatus
Schreber, 1775
Rozšíření geparda v Africe
Rozšíření geparda v Africe
Poddruhy
  • Gepard východoafrický (A. j. fearonii)
  • Gepard severoafrický (A. j. guttatus )
  • Gepard kapský (A. j. jubatus )
  • Gepard středoasijský (A. j. raddei)
  • Gepard súdánský (A. j. soemmeringii )
  • Gepard indický (A. j. vanaticus)
Sesterská skupina
Puma
Synonyma
  • gepard africký
  • čita
Popis
  • Hmotnost: 38-43 kg
  • Délka: 110-150 cm + 65 - 90 ocas
  • Výška: 79 cm
Gepard štíhlý se v mnoha ohledech liší od typického tělesného schématu kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice.
Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé. Gepardí kresba sestává z černých skvrn, čímž se liší od levharta, jehož kresba je tvořena černými rozetami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě - proto je někdy zoology nazýván "kočka, která pláče."
Koťata jsou zbarvena nenápadně, zato mají dlouhou světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí.
Gepard královský
Jako královští gepardi se označují jedinci s neobvyklou kresbou - místo malých černých teček je jejich kresba tvořena velkými, splývajícími skvrnami a pruhy. Velmi dlouho byli považováni za mýtické zvíře nebo za nový, dosud neznámý druh kočkovité šelmy.
Až v roce 1975 se v jihoafrickém Krugerově parku podařilo kryptozoologům Paulovi a Leně Bottriellovým pozorovat a vyfotografovat královského geparda. Teorie, že se jedná o křížence mezi gepardem a levhartem byla vyvrácena po provedení genetických testů. Dnes víme, že tzv. královský gepard je barevnou odchylkou, nesenou recesivní alelou pro mramorované zbarvení, podobně jako mramorovaná (=mourovatá) kresba domácích koček.
V roce 1981 se narodil první královský gepard v zajetí.
Někdy se, i když nesprávně, královští gepardi označují jako samostatný poddruh, A. j. rex
Gepard královský
Gepard královský Rozšíření
Původní areál geparda zahrnoval Afriku, Arabský poloostrov, Blízký východ a Indii. V současnosti se vyskytují především ve střední, západní a jižní Africe. V Asii již téměř nežijí, gepard středoasijský je s největší pravděpodobností vyhuben, gepard indický je kriticky ohrožený. Malá populace (max. 200 jedinců) snad ještě přežívá v nedostupných oblastech Iránu a Pákistánu.
Největší populace gepardů žije v Namibii, 2000-3000 jedinců.
Biologie
Gepardi jsou mezi kočkami jedineční tím, že kořist štvou, což je znak jinak spíše typický pro psovité. Jsou aktivní ve dne, aby se vyhnuli jiným, silnějším šelmám.
Gepard jako sprinter
Gepardi jsou stvořeni pro rychlý běh. Mají neobyčejně ohebnou páteř, která při běhu slouží jako pružina. Gepard se při běhu prakticky nedotýká země, pohybuje se až 7 m dlouhými skoky. Drápy mu slouží jako hřeby treter, společně s hrubými chlupy na chodidlech mu umožňují co nejlepší odraz. Ocas při běhu slouží jako kormidlo a umožňuje manévrování i při vysoké rychlosti.
Gepardi kořist vyhledávají zrakem. Potom se snaží se připlížit co nejblíže, teprve pak rychle vyrazí. Běh je totiž velice vyčerpávající, gepard se přehřívá a rychle se unavuje. Dokáže běžet rychlostí až 115km/h, ale asi jen 200 m. Pokud kořist do 10-20 sekund nedostihne, lov vzdává.

Přesto je gepard nejúspěšnější samotářský lovec, až 70% jeho loveckých pokusů končí úspěchem.
Potrava
Gepard loví převážně malé kopytníky, jako je gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo impala. Příležitostně uloví i zajíce. Po zabití kořisti dlouho odpočívá, teprve pak se snaží zkonzumovat najednou co nejvíce masa. O kořist často přichází, lvi nebo hyeny ho snadno odeženou.
Proto se gepard ke své kořisti nikdy nevrací, nikdy také nepojídá mršiny.
Rozmnožování
Gepardi se mohou pářit celoročně, k námluvám ale dochází především v období dešťů. Samice je březí 90-98 dní, poté v hnízdě z trávy vrhne 1 až 3 koťata. Mortalita je velmi vysoká, hlavně protože lvi, hyeny nebo paviáni je zabíjejí, pokud je najdou. Matka proto koťata často přenáší z místa na místo. Přesto ale do jednoho roku věku přežije jen 5% mláďat. Matka je odstaví ve 4 měsících věku, mláďata s matkou zůstávají až do roku a půl věku a učí se lovit.
Pohlavně dospívají ve třech letech, v přírodě se dožívají stáří až 12 let, v zajetí až 20 let.
V zajetí se gepardi rozmnožují velmi špatně. Z českých zoologických zahrad jsou chováni v ZOO Dvůr Králové, ZOO Olomouc a Zoo Praha, jsou zařazeni do EEP.
Sociální zvířata
Rodina gepardů Rodina gepardů
Gepardi nejsou takoví samotáři, jako ostatní kočkovité šelmy. Matka zůstává dlouho s odrostlými koťaty, sourozenci také často zůstávají spolu. Dospělí samci tvoří skupiny o dvou až pěti jedincích. Na některých místech, zvláště tam, kde nežijí žádné další velké šelmy, tvoří skupiny i 19 jedinců. Koalice gepardů jsou úspěšnější v lovu, lépe si hájí teritorium a nacházejí partnery.
Gepard jako domácí zvíře
Gepardi se velmi snadno ochočí a cvičí. Už ve starém Egyptě a Indii byli cvičeni k lovu gazel. Přesto není domestikovaným zvířetem, protože v zajetí se rozmnožuje jen vzácně a většina ochočených gepardů pochází z volné přírody.
Gepard je jediná velká kočkovitá šelma, o které nemáme žádné zprávy, že by kdy napadla člověka.
Taxonomie
Vědecké rodové jméno geparda, Acinonyx, pochází z řečtiny a znamená nepohyblivý dráp, druhové jméno jubatus je pak latinsky hřívnatý. České pojmenování gepard pak vychází ze středověkého latinského jména gattus-pardus, kočka-levhart.
Dříve byli gepardi řazeni do zvláštní podčeledi kočkovitých šelem Acinonychinae. Dnes je jasné, že patří k malým kočkám, do blízkosti pumy americké a jaguarundi. Na rozdíl od velkých koček neumějí řvát, zato však dokážou příst, podobně jako malé kočky.
Rizika
Gepard je nelegálně loven kvůli atraktivní kožešině, také je pronásledován farmáři. Kvůli nárůstu lidské populace je zatlačován do rezervací, ve kterých žijí také lvi a hyeny, po člověku největší nepřátelé geparda.
Kromě toho jsou gepardi ohroženi dalším problémem:
Efekt hrdla lahve
Jako efekt hrdla lahve se označuje stav, který nastane při prudkém poklesu počtu jedinců v populaci. Dochází k příbuzenskému křížení a nevratnému snížení genetické variability.
Výzkumy ukázaly, že k něčemu takovému došlo u gepardů asi před 10 000 lety. Všichni žijící gepardi jsou si vzájemně velmi příbuzní, a to do té míry, že kožní štěp přenesený z jednoho geparda na jiného není odmítnut imunitním systémem. Vzory kreseb gepardů z různých koutů Afriky se od sebe prakticky neliší.
Vlivem příbuzenského křížení klesá vitalita mláďat a oplozovací schopnost spermií. Počet spermií v ejakulátu geparda je o 90% nižší než u lva nebo tygra, a 75% z nich je nějakým způsobem abnormální (mají dva nebo více bičíků, žádný bičík, deformovanou hlavičku atd.)
Budoucnost gepardů je tedy značně nejistá.
Ochrana gepardů
V červené knize ohrožených druhů jsou gepardi klasifikováni jako zranitelný druh, asijské poddruhy jsou kriticky ohrožené. Je zařazen do Evropského záchranného programu, v mnoha zoologických zahradách se je daří odchovat, i s použitím umělého oplodnění.
Gepard je zapsán v příloze I, CITES.

Rys pardalový

12. dubna 2008 v 11:03
Rys pardálový (věd. Lynx pardinus, jinak též Felix pardina) je kriticky ohrožený druh rysa, vyskytující se na Pyrenejském poloostrově. Dříve byl často klasifikován jako poddruh rysa evropského, v současné době se toto pojetí považuje za překonané. Jeho žíhání se trochu více podobá leopardímu než je tomu u žíhání rysa evropského. Je také zřetelně menší a loví zejména králíky a zajíce, byť pokud ho k tomu přinutí hlad, pokouší se lovit i jelenovité a muflony. V roce 2005 se velikost jeho populace odhadovala na méně než 100 kusů (oproti asi 1 000 kusů v roce 1995).
Rys pardálový

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:rys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx pardinus
Temminck, 1827
Rozšíření
Rozšíření

Rys ostrovid

12. dubna 2008 v 11:01
Rys ostrovid Lynx lynx je vzácný druh kočkovité šelmy. Několik malých nepočetných populací rysa ostrovida žije v České republice. V textu Bernské konvence je rys ostrovid zařazen do seznamu chráněných druhů. V ČR žijící rysi patří ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují rovněž za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica.
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Malé kočky (Felinae)
Rod:Rys (Lynx)
Druh:Rys ostrovid (Lynx lynx)
Binomické jméno
Lynx lynx
Carl Linné, 1758
Poddruhy
  • Rys evropský (L. l. lynx)
  • Rys karpatský (L. l. carpathica)
  • Rys kavkazský (L. l. orientalis)
  • Rys altajský (L. l. isabellinus)
  • Rys amurský (L. l. stroganovi )
  • Rys východosibiřský (L. l. wrangeli)
Rys ostrovid na své pozorovatelně
Velikost
  • Délka: 80 - 130 cm
  • Výška v kohoutku: až 70 cm
  • Ocas: 11 - 25 cm
  • Hmotnost: okolo 20 kg, vzrostlý samec až 35 kg
Zbarvení
Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé. Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Karyotyp somatických buněk se sestává z 38 chromozómů se 72 rameny.
Svět
Původní areál druhu zahrnoval lesy mírného pásu v celé Euroasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. V současné době relativně souvislá část areálu tohoto druhu zasahuje ze severní části RuskaFennoskandinávie a do Polska. Další rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a ve Španělsku). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V současné době dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. V současné době se odhaduje, že v Evropě (bez Ruska), žije asi 7 500 jedinců, z toho 2500 ve Fennoskandinávii, 2000 v Pobaltí a 2200 v Karpatské oblasti.
Návrat rysa a stav k počátku roku 2006
Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území ČR a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. Po roce 1945 migrace ze Slovenska vedla k částečnému obnovení rysích populací v oblasti Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. V sedmdesátých až osmdesátých letech došlo k prudké decimaci nejdříve beskydské a posléze i jesenické populace pytláky, nicméně díky jeho omezení a posílení migrace ze Slovenska přežily a částečně se vzpamatovaly. Zároveň došlo v 70. a 80. letech díky reintrodukčním programům v Bavorském lese a na Šumavě k návratu rysa do Čech. Rysi ze Slovenska se stali základem pro vytvoření těchto nových populací, stejně jako dalších populací v Evropě, kam byli reintrodukováni prostřednictvím ZOO Ostrava a Dvoře Králové n. L (SRN, Rakousko, Švýcarsko a Slovinsko, Francie a Itálie).
V současné době tedy existují na území České republiky tři izolované populace:
Etologie
Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.
Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje trvá od února do dubna; v květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, která dva až tři měsíce kojí. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi druhým až třetím rokem.
Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Teritorium se dělí domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria s jedním nebo i několika samičími teritorii.
Lov
Rys není žádný vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z besprostření blízkosti. Pokud kořist nedostihne několika skoky, nechá ji být (většinou již po několika desítkách metrů, maximálně tak po 100 metrech). K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, nejčastěji na okraji houštin. Za denního světla je schopen rozeznat hlodavce na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m. Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech, obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20-80%. Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím se do hrdla nebo týla a zadušením.
Zacházení s kořistí
Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho zpravidla vzrušuje a než vzrušení pomine, tak si s mrtvou kořistí obvykle nějakou dobu hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, na posezení spořádá tak 1-2 kg masa, výjimečně až 3,5. Poté kořist často odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami (výjimečně ji i vytáhne na strom). Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti (rys se zde vyskytuje krátce, v oblasti jsou kopytníci přemnoženi a dosud si na něj nezvykli), raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně. Zpravidla nekonzumuje zdechliny, kořist jiných lovců občas požírá (v Česku prakticky vůbec, neboť na to zde není dost hustá populace šelem, na Slovensku občas ano).
Ochrana
V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi téměř ohrožené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadují cí územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.
V České republice je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát (konkrétně krajské úřady). Současná legislativní ochrana vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a přílohy I prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č.395/1992: Rys ostrovid je zvláště chráněný, silně ohrožený druh. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy.
Praktickou ochranou rysa ostrovida se zabývají nevldání organizace Hnutí DUHA, Beskydčan a ČSOP. Zejména účinným prostředkem jsou tzv. Vlčí hlídky v Beskydech a Rysí hlídkyna Šumavě.
Ohrožení
Přirozené nepřátele rys v přírodě nemá, navzdory přísné ochraně je však ohrožen pytláctvím. Průzkumy mezi myslivci ukazují, že pytlačení rysa nejenže má v jejich řadách silnou podporu, ale že je též ve velké míře praktikováno. Jen v letech 1995-2005 bylo prokazatelně upytlačeno asi 60 rysů. Odhaduje se, že pytláctví představuje 80% podíl na mortalitě v rámci šumavské populace. Z anonymních anket mezi myslivci z daných oblastí vyplynulo, že 37 % ví o konkrétním případě upytlačení rysa a 10% se k pytlačení na rysech přiznalo. Navzdory tomu však dodnes nebyl dopaden ani jediný pytlák.

Rys kanadský

12. dubna 2008 v 10:51
Rys kanadský (Lynx canadensis Kerr, 1792) je jeden ze čtyř druhů rysů původně žijících po celé severní polokouli. V současné době se vyskytuje již pouze ostrůvkovitě s maximem početnosti na Sibiři.
Rys kanadský

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:rys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx canadensis
Kerr, 1792
rozšíření Ryse kanadského
rozšíření Ryse kanadského
Rys kanadský dosahuje velikosti max 1 m a je asi poloviční oproti rysu ostrovidu. Charakteristickým znakem je nápadná srst na tvářích a až 10 cm dlouhý hustý a jemný kožich světle šedé barvy. Ocas je asi deset centimetrů dlouhý, pahýlovitý s černým koncem. Hmotnost dosahuje max 15 kg.
Rys kanadský (Lynx) Rys kanadský (Lynx)

Rys červený

12. dubna 2008 v 10:49
Rys červený (Lynx rufus) je kočkovitá šelma, které známe dvanáct odlišných poddruhů. V Americe je považován za poměrně hojný druh.
Rys červený

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Malé kočky (Felinae)
Rod:Rys (Lynx)
Druh:Rys červený (Lynx rufus)
Binomické jméno
Lynx rufus
Schreber, 1777
Popis
  • Délka 0,65 - 1,1 metru, výška okolo 40cm, délka ocasu 11 -19 cm a hmotnost 5-15 kg (největší zástupci druhu žijí na severu). V průměru je nejmenším zástupcem rodu rys.
  • Základní zbarvení se liší podle poddruhů - je žlutohnědé či hnědé, hnědočervené, nebo našedlé, vždy se skvrnami, ať už na celém těle, nebo jen na spodní staně (nejsvětlejší jsou kožichy rysů pouštních, nejtmavší rysů žijících v lesích).
  • Ocas má vždy světlý (na rozdíl od rysa kanadského)
  • Na zadní straně uší jsou světlé skvrny. Štětinky na uších jsou pouze krátké, na lících má prodlouženou srst. Má manžetovité okruží na obličeji. Oči jsou žluté, se svislou zornicí (charakteristickou pro všechny malé kočky).
  • Zadní nohy jsou delší než přední. Mají zatažitelné drápy.
Areál rozšíření
V jeho domovině je nazýván bobcat podle krátkého ocasu.
Způsob života
Rys se obvykle dožívá věku okolo 10 let, maximálně se ve volné přírodě dožil 16 let. Pohlavně dospělý je ve dvou letech života. Má ostrý zrak a dobrý čich, dokáže také výborně šplhat. V případě potřeby umí i plavat, ale vodě se raději vyhýbá.
Potrava
Živí se králíky východoamerickými na jihu jeho areálu a zajíci měnivými více na severu, ale také hlodavci, vysokou zvěří i zdechlinami, není specializovaný na určitou kořist a snadno se přizpůsobuje. Je to noční lovec. Na lov vyráží většinou se soumrakem (na severu v zimě ale vyráží na lov i ve dne, kdy je potenciálně větší možnost narazit na kořist). Každou noc ujde vzdálenost mezi 3 a 11 kilometry.
Rys červený
Rys červený Výskyt
Obývá různá prostředí, od pouště ke smíšeným a jehličnatým lesům. Nevyhýbá se ani předměstím, nenajdeme ho pouze ve stepích.
Své území si značkuje, je silně teritoriální a samotářský. Velikost území se liší v závislosti na pohlaví a hojnosti kořisti v dané lokalitě. Ke značení území používají jak moč a trus, tak značky na stomech (vyškrábané drápy). Na rozdíl od ostatních koček si své území více brání samice.
Rozmnožování a mláďata
Rysové se setkávají s opačným pohlavím pouze v době páření, která je v zimě. Pokud se s teritoriem samce překrývá více teritorií samic, páří se se všemi. Mláďata (většinou 2-4) se rodí na jaře po asi dvouměsíční březosti. Jsou slepá a zcela odkázána na matku. Po jednom týdnu prohlédnou a asi po osmi týdnech začínají příjmat tuhou potravu. V té době k sobě samice opět pouští samce a ti s nimi vyrážejí na lov a pomáhají jim krmit mláďata. K osamostatnění dochází asi po pěti měsících, někdy ale mláďata zůstanou s matkou až do jara. Při narození váží mláďata asi jen 300 gramů, po prvním roce života už více jak 4,5 kilogramů
Hrozby
Dospělý rys má málo přirozených nepřátel. Mezi ně patří pumy a vlci. Malá mláďata jsou ohrožená i dravci jako je orel, nebo sova. Dalším nebezpečím je člověk lovící rysy pro kožešiny.
Evoluce
Rys červený se nejspíše vyvinul z evropského rysa (Lynx lynx), který přešel na americký kontinent během pleistocénu, před asi 20 000 lety
Pověsti
V Americe se rys vyskytuje v mnoha bájích a mýtech, známá je bajka o zajíci a rysovi. Někteří Indiáni dokonce rysa uctívali jako božstvo.

Ocelot velký

12. dubna 2008 v 10:44
Ocelot velký (Leopardus pardalis) je malá kočkovitá šelma. Obývá tropickou a subtropickou Ameriku. Dobře šplhá po stromech a ve dne odpočívá ve větvích stromů. Má dobře vyvinutý čich a umí velmi dobře plavat.
Ocelot velký

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:ocelot (Leopardus)
Binomické jméno
Leopardus pardalis
Schinz, 1821
Vzhled
Ocelot má krátkou, hustou skoro sametovou srst. Rozlišujícím znakem jsou skvrny uspořádané v řetězcích na těle
Velikost
  • Délka: 0,5 - 1 m
  • Ocas: 30 - 45 cm
  • Výška ramen: 40 - 50 cm
  • Hmotnost: 11 - 16 kg
Zbarvení
Zbarevní a kresba je podobná jako u kočky margay. Základní zbarvení je žlutohnědé. Skvrny jsou hnědé (intenzita hnědé se směrem od středu k okrajům snižuje). Směrem k břichu skvrnitost a intenzita základního zbarvení ustupují. Od očí přes temeno hlavy prochází černý pruh. Okraje ušních boltců jsou černé. Na zadní straně boltců je bílá skvrna. Konec ocasu je výrazně černě pruhovaný. V křovinatých územích je barva srsti tmavší až šedá.
Rozšíření
jižní Brazílie a Paraguay, jih USA, Střední Amerika až po Severní Ameriku
Biotop
travnaté kraje, bažiny, křovinaté a lesnaté území, tropické a subtropické lesy
Potrava
Ocelot je výhradně masožravec. Na lov se vydává sám v noci.
Loví: malé hlodavce, ptáky, ještěrky, ryby, netopýry, ale i větší zvířata (opice, želvy, mladé jeleny, pásovce, mravenečníky).
Rozmnožování
Březost trvá 79 - 85 dní. Pářící dobou je podzim (říjen - listopad). Samice se rozmnožují od stáří 18 až 22 měsíců, samci od stáří dvou let. Rodí průměrně tři mláďata, ta se osamostatňují přibližně v roce a půl.

Kam dál