Duben 2008

Lev pustinny

12. dubna 2008 v 16:45
Lev pustinný je savec čeledi kočkovitých (Felidae) a jedním ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží od 150-250 kg a samice 120-150 kg. V divočině se lvi dožívají 10-14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dřive se lvi nacházeli v celé Africe, Asii a dokonce i Evropě, dnes se vyskytují pouze v Africe a na pár místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. U lvů se znatelně projevuje pohlavní dimorfismus.
Lev

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Druh:Lev pustinný (Panthera leo)
Binomické jméno
Panthera leo
Carl Linné, 1758
Dnešní rozšíření lva
Dnešní rozšíření lva
Populace a distribuce
Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku. Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku.
V relativně nedávné době sahalo přirozené prostředí lvů od severu Euroasie - PortugalskoIndie, až po Afriku (kromě Sahary). Poslední evropští lvi zemřeli již v dávných časech. Na Kavkazu, posledním útočišti euroasijských lvů přežila populace lva indického až do 10. století. Mezi pozdním 19. a raném 20. století také vymřeli lvi ze severní Afriky a Blízkého východu. V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a severní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. Dnes je africká lví populace odhadována na 16 000-30 000 kusů žijících v divočině. V 90. letech minulého století byla populace odhadována na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snížení jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány. což může vézt k tzv. inbreedingu - potlačení dalšího rozvíjení genofondu.
Potrava a lov
Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu. Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu. Lev a mládě pojídající buvola afrického Lev a mládě pojídající buvola afrického Nejčastěji loví lvice Nejčastěji loví lvice
Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zající a ptáci. Také nepohrdnou zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na. pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci dokud nedosáhnou alespoň druhého roku života. Lvi dokáží vyvinout rychlost až 90 km/h, ale postrádají vytrvalost jiných kočkovitých šelem. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a závěrečným výpadem doprovázeným dlouhým skokem a vytaženými drápy. Kořist většinou usmrtí zardoušením. Protože lvi loví na otevřeném prostranství kde mohou být lehce kořistí spozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá lvům při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami(Ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se také.
Dospělá lvice sežere za den zhruba 5 kg masa, samec spotřebuje až 7 kg.
Sociální chování
Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (Tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru.
Protože jsou samice lehčí a menši, jsou více hbité a daleko rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou. Samec naopak využívá svou sílu a velikost pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (Díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočivající lvi mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je to každý sám za sebe s jediným cílem - utržit co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty.
Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají. Tito "loudalové" nebývají ostatními členy trestáni, možnou hypotézou může být fakt. ze poskytují smečce jiné "služby", takže jim ostatní lvi odpustí. Další alternativou může být to že lvi odměňují členy, kteří brání potravu…
Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.
Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně.
Rozmnožování a sexualita
Pářící se pár Pářící se pár Lvíče Lvíče
Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který múže trvat i několik dní kopuluje pár pravidelně 20x až 40x denně. V tomto období také zřidka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře.
Březost samice trvá 100-120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80% mláďat nedožije ani dvou let.
Když nový samec (nebo koalice) převezme vládu nad smečkou původním samcům, zabije většinou mláďata. Toto chování je vysvětleno tím, že samice se znovu stanou plodnými , až tehdy když jejich mláďata dospějí nebo zemřou.
Samci pohlavně dospívají kolem věku tří let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou zhruba v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat hned jak se dostanou do smečky.
Samice se často snaží svá mláďata před lvím samcem uchránit, ovšem jen málokdy úspešně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou moc slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.
Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.
Fyzikální charakteristika
Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150-225 kg. Samice dosahují hmotnosti 120-150 kg. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg.
Samci dosahují délky 170-250 cm. Samice zhruba 140-175 cm. Ocas měří 70-100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá zhruba 5 mm dlouhý trn. Lvi jsou jediné šelmy, které mají tento střapec. Jeho funkce je dosud neznámá. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.
Kožich bývá zbarven různě - Od světle žluté, přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlější, střapec na ocasu je vždy černý.
Hříva
Termografický snímek zachycující lva v zimním období Termografický snímek zachycující lva v zimním období Kříženec lva pustinného se lvem berberským v olomoucké zoo Kříženec lva pustinného se lvem berberským v olomoucké zoo
Bílí lvi
Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Jejich neobvyklé zbarvené je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě, když přijde na lov, díky zbarvená může totiž být kořistí velice kořistí lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mládí lvi, kteří na sobě mají barevné fleky.
Bílý lev v bratislavské zoo
Křížení lvů s ostatními velkými kočkami
Lvi jsou často kříženi s tygry (vetšinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov "tiger" a "lion" - první zkratka značí vždy živočich. druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.
Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice vetšinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale pouze dalších 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.
Méně známou variací je Tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.
Liger
Liger

Serval

12. dubna 2008 v 11:28
Serval
Serval
Serval
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovité (Felidae)
Rod:Leptailurus
Druh:serval
Binomické jméno
Leptailurus serval
(Schreber, 1776)
Serval Serval
Základní údaje
  • Délka : 0,6 - 1 m
  • Ocas : 24 - 45 cm
  • Hmotnost : 9 - 18 kg
  • Délka života : průměrně 20 let
Rozšíření a nároky na prostředí
Žije na jihu Afriky, na Sahaře a v Transvaalu. Vyskytuje se na savanách, volných pláních i v zalesněných oblastech.
Popis
Vysoké a mrštné zvíře, které se podobá psovi s hlavou kočky. má velké, na konci zakulacené uši a kožešinu téměř stejnou jako gepard. Vysoké nohy mu umožňují lehce se pohybovat ve vysoké trávě savany.
Potrava
Živí se savci od hlodavce po antilopu, ale jeho obvyklou potravou jsou ptáci, ještěrky, ryby, žáby, hmyz ( a to zejména kobylky ) nebo plody ovocných keřů a stromů.
Taktika lovu
Když serval zjistí kořist, obvykle při setmívání a sluchem, exceluje svým uměním chytit kořist jako kočka, překvapením. Skáče až do vzdálenosti 4 m a přes 1 m vysoko na oběť, které se zmocní předními tlapami.
Způsob života
Serval je aktivní ve dne. Žije samotářsky jako téměř všechny kočkovité šelmy, i když samice jsou v teritoriích samců trpěny.
Po 70 dnech březosti se rodí přibližně 1 - 4 mláďata. Samice rodí v doupěti nebo noře jiného zvířete, které vyžene. Po narození hned sají mateřské mléko.
V době dospívání se mláďata kočkují a doprovázejí matku na lov, aby se něco přiučily. Pak se osamostatní a žijí svím samotářským životem.
Ochrana
Není sice chráněným druhem, ale je monitorován. Největší nebezpečí je jeho lov, kvůi kterému se stává stále vzácnějším.
Zajímavosti
  • je velice dobrý plavec
  • umí najít hlodavce a zadními ho vyhrabat z nory
  • v zajetí ho lze snadno ochočit
  • může být spatřen i v albínské podobě, ale jen vzácně

Karakal

12. dubna 2008 v 11:24
Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti - délka dosahuje zhruba 65 cm plus 30 cm ocas. Je podobný severněji žijícímu rysovi, s nímž je příbuzný, na rozdíl od něj však je útlejší, má delší nohy a krátkou jednobarevnou srst (může být vínově červená, šedá nebo písková). Pouze mláďata mají červenavé skvrny na spodní straně; dospělí jsou bez kresby vyjma černých skvrn nad očima. Také uši jsou černé, a na konci opatřené dlouhými chomáčky chlupů. Karakal znamená turecky "černé ucho".
Karakal

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Malé kočky (Felinae)
Rod:Karakal (Caracal)
Binomické jméno
Caracal caracal
Schreber, 1776

Poddruhy
  • C. c. caracal
  • C. c. algira
  • C. c. damarensis
  • C. c. impopoensis
  • C. c. lucani
  • C. c. michaelis
  • C. c. nubicus
  • C. c. poecilictis
  • C. c. schmitzi
Synonyma
  • rys karakal
  • rys pouštní
  • rys severoafrický
  • rys stepní
Rozšíření a početnost
Karakal se vyskytoval od severozápadní Indie a Aralského moře až po Jižní Afriku; dnes je na většině původního areálu vyhuben. Jeho habitatem jsou stepi, buše a polopouště, avšak pravým písčitým pouštím se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.
Biologie
Jeho potravu tvoří převážně zajíci, damani a menší druhy antilop, které doplňuje hlodavci a ptáky. Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Žádná kočkovitá šelma srovnatelné velikosti se mu nevyrovná rychlostí běhu. Ve starověku byl v Egyptě i Indii cvičen k lovu zvěře podobně jako gepard. Také dobře šplhají a někdy vytáhnou svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělá levhart skvrnitý.
Karakalové jsou samotáři, každý jedinec má vlastní teritorium. Pářit se mohou celoročně, samice se páří s více samci.
Po 11 týdnech březosti se rodí obvykle 2 koťata. Samice je porodí v opuštěné noře hrabáče kapského nebo dikobraza a stěhuje je skoro každý den, aby je ochránila před predátory. V šesti měsících věku jsou koťata samostatná. Karakal se může dožít až 18 let.

Šavlozubý tygr

12. dubna 2008 v 11:21
Šavlozubí tygři jsou vyhynulé kočkovité šelmy rodu Smilodon, kteří žili v Severní i Jižní Americe před 1.6 milionem - 8000 lety. Smilodoni patřili do různorodé a velmi úspěšné skupiny masožravců (Machairodontinae), dnes zcela vyhynulé.
Šavlozubý tygr
Smilodon
Smilodon
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:machairodonti (Machairodontinae)
Rod:Smilodon
Lund, 1842
Druhy
Vývoj
Předek Smilodona Machairodus sám vznikl z Proailuria. Podle fosilních nálezů může být Smilodon zařazen mezi kočkovité šelmy, ale do jiné vývojové větve. Zahrnuje těžké a pomalé druhy, mnohem silnější a robustnější a při stejné velikosti těžší než současné velké kočky. Smilodon byl mezi těmito druhy nejmenší. Tyto kočky se vyvinuly v různých částech světa nezávisle na sobě. Vyskytovaly se v Evropě, Asii, Africe a Severní Americe v rozmezí přibližně před 13 - 2 milióny let. Kostry především mladých jedinců Smilodona byly nalezeny v Kalifornii, poblíž Los Angeles v asfaltovém jezírku Rancha La Brea.Tyto kočky téměř vyhynuly v období pleistocénu před 1,8 - 1 milionem let v Americe a v Eurasii téměř současně. Ojediněle se vyskytovaly ještě před 13 000 - 10 000 lety.
Zuby
Pro šavlozubé byly typické dlouhé, horní ze stran zploštělé špičáky, s hranami ostrými jako nůž, na kraji lehce zoubkovanými, přičemž špičáky v dolní čelisti byly malé nebo zcela chyběly, doširoka rozevíratelné čelisti a silné krční svaly. Délka špičáků naznačuje, že smilodon dokázal tlamu do široka rozevřít. Podle odhadu to je úhel až 120 stupňů, dnes žijící lev dosáhne 65 stupňů. Tato fakta naznačují, že se zřejmě mohl odvážit i na kořist, která byla podstatně větší než on.
Lov a potrava
Tyto šelmy zřejmě měly odlišnou techniku lovu kořisti než dnešní kočkovité šelmy. Ty loví tak, že dlouhým skokem skočí kořisti na šíji a ostrými drápy se na ní pevně zachytí . Kořisti zaryjí zuby do šíje a pootočením hlavy jí zlámou vaz. Nejprve se vědci domnívali, že Smilodon zasahoval kořist hlubokými bodnými ranami na měkké části krku a následným porušením artérií a uzavřením dýchacích cest zvíře usmrtil.
Podle dnešních nálezů se ale usuzuje, že Smilodon byl mrchožrout. Silné zakřivení špičáků svědčí o tom, že zvíře nemohlo zasáhnout kořist hlubokými bodnými ranami, jenom ji těmito zuby rozpáralo nebo rozřízlo. Navíc šavlozubí nebyli vybaveni pro rychlý běh. Fosilní nálezy kostry dokazují, že měli poměrně krátké nohy a přitom robustní tělesnou stavbu, což nejsou nijak příznivé podmínky k rychlému běhu a k pronásledování kořisti. Podle dochovaných exemplářů se zahojenými zlomeninami lze usuzovat, že Smilodon zřejmě žil a lovil v rodinných skupinách. Jejich hlavní kořistí mohli být velcí tlustokožci, jejichž vymizení může souviset s vyhynutím Machairodontů.

Gepard štíhly

12. dubna 2008 v 11:16
Gepard štíhlý je kočkovitá šelma, proslulá jako nejrychlejší suchozemské zvíře. Na krátké vzdálenosti může běžet rychlostí přes 100 km/h.
Gepard

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:gepard (Acinonyx)
Druh:gepard štíhlý (A. jubatus)
Binomické jméno
Acinonyx jubatus
Schreber, 1775
Rozšíření geparda v Africe
Rozšíření geparda v Africe
Poddruhy
  • Gepard východoafrický (A. j. fearonii)
  • Gepard severoafrický (A. j. guttatus )
  • Gepard kapský (A. j. jubatus )
  • Gepard středoasijský (A. j. raddei)
  • Gepard súdánský (A. j. soemmeringii )
  • Gepard indický (A. j. vanaticus)
Sesterská skupina
Puma
Synonyma
  • gepard africký
  • čita
Popis
  • Hmotnost: 38-43 kg
  • Délka: 110-150 cm + 65 - 90 ocas
  • Výška: 79 cm
Gepard štíhlý se v mnoha ohledech liší od typického tělesného schématu kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice.
Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé. Gepardí kresba sestává z černých skvrn, čímž se liší od levharta, jehož kresba je tvořena černými rozetami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě - proto je někdy zoology nazýván "kočka, která pláče."
Koťata jsou zbarvena nenápadně, zato mají dlouhou světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí.
Gepard královský
Jako královští gepardi se označují jedinci s neobvyklou kresbou - místo malých černých teček je jejich kresba tvořena velkými, splývajícími skvrnami a pruhy. Velmi dlouho byli považováni za mýtické zvíře nebo za nový, dosud neznámý druh kočkovité šelmy.
Až v roce 1975 se v jihoafrickém Krugerově parku podařilo kryptozoologům Paulovi a Leně Bottriellovým pozorovat a vyfotografovat královského geparda. Teorie, že se jedná o křížence mezi gepardem a levhartem byla vyvrácena po provedení genetických testů. Dnes víme, že tzv. královský gepard je barevnou odchylkou, nesenou recesivní alelou pro mramorované zbarvení, podobně jako mramorovaná (=mourovatá) kresba domácích koček.
V roce 1981 se narodil první královský gepard v zajetí.
Někdy se, i když nesprávně, královští gepardi označují jako samostatný poddruh, A. j. rex
Gepard královský
Gepard královský Rozšíření
Původní areál geparda zahrnoval Afriku, Arabský poloostrov, Blízký východ a Indii. V současnosti se vyskytují především ve střední, západní a jižní Africe. V Asii již téměř nežijí, gepard středoasijský je s největší pravděpodobností vyhuben, gepard indický je kriticky ohrožený. Malá populace (max. 200 jedinců) snad ještě přežívá v nedostupných oblastech Iránu a Pákistánu.
Největší populace gepardů žije v Namibii, 2000-3000 jedinců.
Biologie
Gepardi jsou mezi kočkami jedineční tím, že kořist štvou, což je znak jinak spíše typický pro psovité. Jsou aktivní ve dne, aby se vyhnuli jiným, silnějším šelmám.
Gepard jako sprinter
Gepardi jsou stvořeni pro rychlý běh. Mají neobyčejně ohebnou páteř, která při běhu slouží jako pružina. Gepard se při běhu prakticky nedotýká země, pohybuje se až 7 m dlouhými skoky. Drápy mu slouží jako hřeby treter, společně s hrubými chlupy na chodidlech mu umožňují co nejlepší odraz. Ocas při běhu slouží jako kormidlo a umožňuje manévrování i při vysoké rychlosti.
Gepardi kořist vyhledávají zrakem. Potom se snaží se připlížit co nejblíže, teprve pak rychle vyrazí. Běh je totiž velice vyčerpávající, gepard se přehřívá a rychle se unavuje. Dokáže běžet rychlostí až 115km/h, ale asi jen 200 m. Pokud kořist do 10-20 sekund nedostihne, lov vzdává.

Přesto je gepard nejúspěšnější samotářský lovec, až 70% jeho loveckých pokusů končí úspěchem.
Potrava
Gepard loví převážně malé kopytníky, jako je gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo impala. Příležitostně uloví i zajíce. Po zabití kořisti dlouho odpočívá, teprve pak se snaží zkonzumovat najednou co nejvíce masa. O kořist často přichází, lvi nebo hyeny ho snadno odeženou.
Proto se gepard ke své kořisti nikdy nevrací, nikdy také nepojídá mršiny.
Rozmnožování
Gepardi se mohou pářit celoročně, k námluvám ale dochází především v období dešťů. Samice je březí 90-98 dní, poté v hnízdě z trávy vrhne 1 až 3 koťata. Mortalita je velmi vysoká, hlavně protože lvi, hyeny nebo paviáni je zabíjejí, pokud je najdou. Matka proto koťata často přenáší z místa na místo. Přesto ale do jednoho roku věku přežije jen 5% mláďat. Matka je odstaví ve 4 měsících věku, mláďata s matkou zůstávají až do roku a půl věku a učí se lovit.
Pohlavně dospívají ve třech letech, v přírodě se dožívají stáří až 12 let, v zajetí až 20 let.
V zajetí se gepardi rozmnožují velmi špatně. Z českých zoologických zahrad jsou chováni v ZOO Dvůr Králové, ZOO Olomouc a Zoo Praha, jsou zařazeni do EEP.
Sociální zvířata
Rodina gepardů Rodina gepardů
Gepardi nejsou takoví samotáři, jako ostatní kočkovité šelmy. Matka zůstává dlouho s odrostlými koťaty, sourozenci také často zůstávají spolu. Dospělí samci tvoří skupiny o dvou až pěti jedincích. Na některých místech, zvláště tam, kde nežijí žádné další velké šelmy, tvoří skupiny i 19 jedinců. Koalice gepardů jsou úspěšnější v lovu, lépe si hájí teritorium a nacházejí partnery.
Gepard jako domácí zvíře
Gepardi se velmi snadno ochočí a cvičí. Už ve starém Egyptě a Indii byli cvičeni k lovu gazel. Přesto není domestikovaným zvířetem, protože v zajetí se rozmnožuje jen vzácně a většina ochočených gepardů pochází z volné přírody.
Gepard je jediná velká kočkovitá šelma, o které nemáme žádné zprávy, že by kdy napadla člověka.
Taxonomie
Vědecké rodové jméno geparda, Acinonyx, pochází z řečtiny a znamená nepohyblivý dráp, druhové jméno jubatus je pak latinsky hřívnatý. České pojmenování gepard pak vychází ze středověkého latinského jména gattus-pardus, kočka-levhart.
Dříve byli gepardi řazeni do zvláštní podčeledi kočkovitých šelem Acinonychinae. Dnes je jasné, že patří k malým kočkám, do blízkosti pumy americké a jaguarundi. Na rozdíl od velkých koček neumějí řvát, zato však dokážou příst, podobně jako malé kočky.
Rizika
Gepard je nelegálně loven kvůli atraktivní kožešině, také je pronásledován farmáři. Kvůli nárůstu lidské populace je zatlačován do rezervací, ve kterých žijí také lvi a hyeny, po člověku největší nepřátelé geparda.
Kromě toho jsou gepardi ohroženi dalším problémem:
Efekt hrdla lahve
Jako efekt hrdla lahve se označuje stav, který nastane při prudkém poklesu počtu jedinců v populaci. Dochází k příbuzenskému křížení a nevratnému snížení genetické variability.
Výzkumy ukázaly, že k něčemu takovému došlo u gepardů asi před 10 000 lety. Všichni žijící gepardi jsou si vzájemně velmi příbuzní, a to do té míry, že kožní štěp přenesený z jednoho geparda na jiného není odmítnut imunitním systémem. Vzory kreseb gepardů z různých koutů Afriky se od sebe prakticky neliší.
Vlivem příbuzenského křížení klesá vitalita mláďat a oplozovací schopnost spermií. Počet spermií v ejakulátu geparda je o 90% nižší než u lva nebo tygra, a 75% z nich je nějakým způsobem abnormální (mají dva nebo více bičíků, žádný bičík, deformovanou hlavičku atd.)
Budoucnost gepardů je tedy značně nejistá.
Ochrana gepardů
V červené knize ohrožených druhů jsou gepardi klasifikováni jako zranitelný druh, asijské poddruhy jsou kriticky ohrožené. Je zařazen do Evropského záchranného programu, v mnoha zoologických zahradách se je daří odchovat, i s použitím umělého oplodnění.
Gepard je zapsán v příloze I, CITES.

Rys pardalový

12. dubna 2008 v 11:03
Rys pardálový (věd. Lynx pardinus, jinak též Felix pardina) je kriticky ohrožený druh rysa, vyskytující se na Pyrenejském poloostrově. Dříve byl často klasifikován jako poddruh rysa evropského, v současné době se toto pojetí považuje za překonané. Jeho žíhání se trochu více podobá leopardímu než je tomu u žíhání rysa evropského. Je také zřetelně menší a loví zejména králíky a zajíce, byť pokud ho k tomu přinutí hlad, pokouší se lovit i jelenovité a muflony. V roce 2005 se velikost jeho populace odhadovala na méně než 100 kusů (oproti asi 1 000 kusů v roce 1995).
Rys pardálový

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:rys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx pardinus
Temminck, 1827
Rozšíření
Rozšíření

Rys ostrovid

12. dubna 2008 v 11:01
Rys ostrovid Lynx lynx je vzácný druh kočkovité šelmy. Několik malých nepočetných populací rysa ostrovida žije v České republice. V textu Bernské konvence je rys ostrovid zařazen do seznamu chráněných druhů. V ČR žijící rysi patří ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují rovněž za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica.
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Malé kočky (Felinae)
Rod:Rys (Lynx)
Druh:Rys ostrovid (Lynx lynx)
Binomické jméno
Lynx lynx
Carl Linné, 1758
Poddruhy
  • Rys evropský (L. l. lynx)
  • Rys karpatský (L. l. carpathica)
  • Rys kavkazský (L. l. orientalis)
  • Rys altajský (L. l. isabellinus)
  • Rys amurský (L. l. stroganovi )
  • Rys východosibiřský (L. l. wrangeli)
Rys ostrovid na své pozorovatelně
Velikost
  • Délka: 80 - 130 cm
  • Výška v kohoutku: až 70 cm
  • Ocas: 11 - 25 cm
  • Hmotnost: okolo 20 kg, vzrostlý samec až 35 kg
Zbarvení
Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé. Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Karyotyp somatických buněk se sestává z 38 chromozómů se 72 rameny.
Svět
Původní areál druhu zahrnoval lesy mírného pásu v celé Euroasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. V současné době relativně souvislá část areálu tohoto druhu zasahuje ze severní části RuskaFennoskandinávie a do Polska. Další rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a ve Španělsku). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V současné době dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. V současné době se odhaduje, že v Evropě (bez Ruska), žije asi 7 500 jedinců, z toho 2500 ve Fennoskandinávii, 2000 v Pobaltí a 2200 v Karpatské oblasti.
Návrat rysa a stav k počátku roku 2006
Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území ČR a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. Po roce 1945 migrace ze Slovenska vedla k částečnému obnovení rysích populací v oblasti Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. V sedmdesátých až osmdesátých letech došlo k prudké decimaci nejdříve beskydské a posléze i jesenické populace pytláky, nicméně díky jeho omezení a posílení migrace ze Slovenska přežily a částečně se vzpamatovaly. Zároveň došlo v 70. a 80. letech díky reintrodukčním programům v Bavorském lese a na Šumavě k návratu rysa do Čech. Rysi ze Slovenska se stali základem pro vytvoření těchto nových populací, stejně jako dalších populací v Evropě, kam byli reintrodukováni prostřednictvím ZOO Ostrava a Dvoře Králové n. L (SRN, Rakousko, Švýcarsko a Slovinsko, Francie a Itálie).
V současné době tedy existují na území České republiky tři izolované populace:
Etologie
Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.
Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje trvá od února do dubna; v květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, která dva až tři měsíce kojí. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi druhým až třetím rokem.
Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Teritorium se dělí domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria s jedním nebo i několika samičími teritorii.
Lov
Rys není žádný vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z besprostření blízkosti. Pokud kořist nedostihne několika skoky, nechá ji být (většinou již po několika desítkách metrů, maximálně tak po 100 metrech). K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, nejčastěji na okraji houštin. Za denního světla je schopen rozeznat hlodavce na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m. Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech, obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20-80%. Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím se do hrdla nebo týla a zadušením.
Zacházení s kořistí
Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho zpravidla vzrušuje a než vzrušení pomine, tak si s mrtvou kořistí obvykle nějakou dobu hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, na posezení spořádá tak 1-2 kg masa, výjimečně až 3,5. Poté kořist často odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami (výjimečně ji i vytáhne na strom). Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti (rys se zde vyskytuje krátce, v oblasti jsou kopytníci přemnoženi a dosud si na něj nezvykli), raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně. Zpravidla nekonzumuje zdechliny, kořist jiných lovců občas požírá (v Česku prakticky vůbec, neboť na to zde není dost hustá populace šelem, na Slovensku občas ano).
Ochrana
V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi téměř ohrožené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadují cí územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.
V České republice je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát (konkrétně krajské úřady). Současná legislativní ochrana vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a přílohy I prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č.395/1992: Rys ostrovid je zvláště chráněný, silně ohrožený druh. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy.
Praktickou ochranou rysa ostrovida se zabývají nevldání organizace Hnutí DUHA, Beskydčan a ČSOP. Zejména účinným prostředkem jsou tzv. Vlčí hlídky v Beskydech a Rysí hlídkyna Šumavě.
Ohrožení
Přirozené nepřátele rys v přírodě nemá, navzdory přísné ochraně je však ohrožen pytláctvím. Průzkumy mezi myslivci ukazují, že pytlačení rysa nejenže má v jejich řadách silnou podporu, ale že je též ve velké míře praktikováno. Jen v letech 1995-2005 bylo prokazatelně upytlačeno asi 60 rysů. Odhaduje se, že pytláctví představuje 80% podíl na mortalitě v rámci šumavské populace. Z anonymních anket mezi myslivci z daných oblastí vyplynulo, že 37 % ví o konkrétním případě upytlačení rysa a 10% se k pytlačení na rysech přiznalo. Navzdory tomu však dodnes nebyl dopaden ani jediný pytlák.

Rys kanadský

12. dubna 2008 v 10:51
Rys kanadský (Lynx canadensis Kerr, 1792) je jeden ze čtyř druhů rysů původně žijících po celé severní polokouli. V současné době se vyskytuje již pouze ostrůvkovitě s maximem početnosti na Sibiři.
Rys kanadský

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:rys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx canadensis
Kerr, 1792
rozšíření Ryse kanadského
rozšíření Ryse kanadského
Rys kanadský dosahuje velikosti max 1 m a je asi poloviční oproti rysu ostrovidu. Charakteristickým znakem je nápadná srst na tvářích a až 10 cm dlouhý hustý a jemný kožich světle šedé barvy. Ocas je asi deset centimetrů dlouhý, pahýlovitý s černým koncem. Hmotnost dosahuje max 15 kg.
Rys kanadský (Lynx) Rys kanadský (Lynx)

Rys červený

12. dubna 2008 v 10:49
Rys červený (Lynx rufus) je kočkovitá šelma, které známe dvanáct odlišných poddruhů. V Americe je považován za poměrně hojný druh.
Rys červený

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Malé kočky (Felinae)
Rod:Rys (Lynx)
Druh:Rys červený (Lynx rufus)
Binomické jméno
Lynx rufus
Schreber, 1777
Popis
  • Délka 0,65 - 1,1 metru, výška okolo 40cm, délka ocasu 11 -19 cm a hmotnost 5-15 kg (největší zástupci druhu žijí na severu). V průměru je nejmenším zástupcem rodu rys.
  • Základní zbarvení se liší podle poddruhů - je žlutohnědé či hnědé, hnědočervené, nebo našedlé, vždy se skvrnami, ať už na celém těle, nebo jen na spodní staně (nejsvětlejší jsou kožichy rysů pouštních, nejtmavší rysů žijících v lesích).
  • Ocas má vždy světlý (na rozdíl od rysa kanadského)
  • Na zadní straně uší jsou světlé skvrny. Štětinky na uších jsou pouze krátké, na lících má prodlouženou srst. Má manžetovité okruží na obličeji. Oči jsou žluté, se svislou zornicí (charakteristickou pro všechny malé kočky).
  • Zadní nohy jsou delší než přední. Mají zatažitelné drápy.
Areál rozšíření
V jeho domovině je nazýván bobcat podle krátkého ocasu.
Způsob života
Rys se obvykle dožívá věku okolo 10 let, maximálně se ve volné přírodě dožil 16 let. Pohlavně dospělý je ve dvou letech života. Má ostrý zrak a dobrý čich, dokáže také výborně šplhat. V případě potřeby umí i plavat, ale vodě se raději vyhýbá.
Potrava
Živí se králíky východoamerickými na jihu jeho areálu a zajíci měnivými více na severu, ale také hlodavci, vysokou zvěří i zdechlinami, není specializovaný na určitou kořist a snadno se přizpůsobuje. Je to noční lovec. Na lov vyráží většinou se soumrakem (na severu v zimě ale vyráží na lov i ve dne, kdy je potenciálně větší možnost narazit na kořist). Každou noc ujde vzdálenost mezi 3 a 11 kilometry.
Rys červený
Rys červený Výskyt
Obývá různá prostředí, od pouště ke smíšeným a jehličnatým lesům. Nevyhýbá se ani předměstím, nenajdeme ho pouze ve stepích.
Své území si značkuje, je silně teritoriální a samotářský. Velikost území se liší v závislosti na pohlaví a hojnosti kořisti v dané lokalitě. Ke značení území používají jak moč a trus, tak značky na stomech (vyškrábané drápy). Na rozdíl od ostatních koček si své území více brání samice.
Rozmnožování a mláďata
Rysové se setkávají s opačným pohlavím pouze v době páření, která je v zimě. Pokud se s teritoriem samce překrývá více teritorií samic, páří se se všemi. Mláďata (většinou 2-4) se rodí na jaře po asi dvouměsíční březosti. Jsou slepá a zcela odkázána na matku. Po jednom týdnu prohlédnou a asi po osmi týdnech začínají příjmat tuhou potravu. V té době k sobě samice opět pouští samce a ti s nimi vyrážejí na lov a pomáhají jim krmit mláďata. K osamostatnění dochází asi po pěti měsících, někdy ale mláďata zůstanou s matkou až do jara. Při narození váží mláďata asi jen 300 gramů, po prvním roce života už více jak 4,5 kilogramů
Hrozby
Dospělý rys má málo přirozených nepřátel. Mezi ně patří pumy a vlci. Malá mláďata jsou ohrožená i dravci jako je orel, nebo sova. Dalším nebezpečím je člověk lovící rysy pro kožešiny.
Evoluce
Rys červený se nejspíše vyvinul z evropského rysa (Lynx lynx), který přešel na americký kontinent během pleistocénu, před asi 20 000 lety
Pověsti
V Americe se rys vyskytuje v mnoha bájích a mýtech, známá je bajka o zajíci a rysovi. Někteří Indiáni dokonce rysa uctívali jako božstvo.

Ocelot velký

12. dubna 2008 v 10:44
Ocelot velký (Leopardus pardalis) je malá kočkovitá šelma. Obývá tropickou a subtropickou Ameriku. Dobře šplhá po stromech a ve dne odpočívá ve větvích stromů. Má dobře vyvinutý čich a umí velmi dobře plavat.
Ocelot velký

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:ocelot (Leopardus)
Binomické jméno
Leopardus pardalis
Schinz, 1821
Vzhled
Ocelot má krátkou, hustou skoro sametovou srst. Rozlišujícím znakem jsou skvrny uspořádané v řetězcích na těle
Velikost
  • Délka: 0,5 - 1 m
  • Ocas: 30 - 45 cm
  • Výška ramen: 40 - 50 cm
  • Hmotnost: 11 - 16 kg
Zbarvení
Zbarevní a kresba je podobná jako u kočky margay. Základní zbarvení je žlutohnědé. Skvrny jsou hnědé (intenzita hnědé se směrem od středu k okrajům snižuje). Směrem k břichu skvrnitost a intenzita základního zbarvení ustupují. Od očí přes temeno hlavy prochází černý pruh. Okraje ušních boltců jsou černé. Na zadní straně boltců je bílá skvrna. Konec ocasu je výrazně černě pruhovaný. V křovinatých územích je barva srsti tmavší až šedá.
Rozšíření
jižní Brazílie a Paraguay, jih USA, Střední Amerika až po Severní Ameriku
Biotop
travnaté kraje, bažiny, křovinaté a lesnaté území, tropické a subtropické lesy
Potrava
Ocelot je výhradně masožravec. Na lov se vydává sám v noci.
Loví: malé hlodavce, ptáky, ještěrky, ryby, netopýry, ale i větší zvířata (opice, želvy, mladé jeleny, pásovce, mravenečníky).
Rozmnožování
Březost trvá 79 - 85 dní. Pářící dobou je podzim (říjen - listopad). Samice se rozmnožují od stáří 18 až 22 měsíců, samci od stáří dvou let. Rodí průměrně tři mláďata, ta se osamostatňují přibližně v roce a půl.

Jaguár americký

12. dubna 2008 v 10:29
Jaguár americký (Panthera onca) je největší americká kočkovitá šelma, samotářský lovec, živí se kapybarami, největšími žijícími hlodavci, prasaty pekari, ale také rybami, malými aligátory, želvami, domácím zvířectvem a menšími druhy kopytníků.
Jaguár

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Binomické jméno
Panthera onca
Linné, 1758
Jaguár Jaguár
Dorůstá délky 100 až 180 cm, dosahuje hmotnosti od 50 až 120 kg. Barva jaguáří srsti je šedožlutá až oranžová, s černou kresbou skvrn a rozet. Vyskytuje se u něj také melanická forma (zdánlivě celé černé zvíře, při dobrém osvětlení však znatelná tmavší kresba roset). Od velmi podobného levharta se dá odlišit podle robustnějšího těla a černých skvrn uvnitř roset, které levhart nemá.
Pohlavní dospělosti dosahuje ve třech letech, samice po zhruba stodenní březosti rodí jedno až čtyři mláďata, z nichž však do dospělosti dorostou maximálně dvě.
Rozšíření jaguára Rozšíření jaguára
Žije v tropických džunglích, nebo i travnatých savanách Střední a Jižní Ameriky, občas i severněji, výjimečně ho můžeme zastihnout i v horách. Jsou velmi dobří plavci a stejně dobře i šplhají po stromech. V zajetí se dožívá až dvaadvaceti let.

Tygr Sumaterský

11. dubna 2008 v 20:36
Tygr sumaterský (Panthera tigris sumatrae) je nejmenším poddruhem tygra džungového. Jedná se o kriticky ohroženou šelmu, která je endemitem ostrova Sumatra.
Tygr sumaterský

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Druh:tygr džunglový (Panthera tigris)
Binomické jméno
Panthera tigris sumatrae
Pocock, 1929
rozšíření tygra sumaterského (červeně)
rozšíření tygra sumaterského (červeně)
Popis
  • hmotnost: 115-180 kg
  • délka těla: 140-180 cm
  • délka ocasu: 60-80 cm
  • výška v kohoutku: 0-90 cm
Tygr sumaterský je mezi tygry nejmenší, což je pro něj výhodné při pohybu v husté džungli. Srst má výrazdnou hnědooranžovou barvu, černé pruhy jsou poměrně úzké a hustě naskládané vedle sebe. Zvláště samci mají velmi výrazné licousy.
Rozšíření, početnost
Tygr sumaterský obývá pouze indonéský ostrov Sumatra, ve stále se zmenšujících tropických pralesích. Jeho stavy v přírodě se dají jen těžko odhadnout, zřejmě se pohybují mezi 400-500 zvířaty. Rychlé odlesňování a ztráta jeho přirozeného prostředí, společně s pytlačením, způsobují rychlý úbytek tygrů v divočině.
Biologie
Podobně jako ostatní tygři je i tygr sumaterský samotářský lovec, jejich kořistí se stávají kopytníci do velikosti jelena, prasata i hrabaví ptáci.
Kam do ZOO
Na celém světě je v zajetí chováno několik set tygrů sumaterských. V Česku jej chovají tyto zoologické zahrady:
Galerie

Tygr ussurijsky

11. dubna 2008 v 20:29
Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica), též známý také tygr amurský, korejský, mandžutský, nebo severočínský je největší známou kočkovitou šelmou. Jedná se o poddruh tygra džunglového.
Areál rozšíření
Tygr ussurijský žil původně na rozsáhlém území mezi Bajkalem a pobřežím Tichého oceánu, v současnosti žije takřka výhradně na omezeném území východního Ruska v blízkosti Ussuri, přítoku řeky Amur v oblasti Primorskoje a Chabarovsk. Tuto oblast sdílí s levhartem mandžuským (Panthera pardus orientalis) a oba tyto druhy jsou přísně chráněny. Asi 10 % tygrů ussurijských žije v Číně. Populace těchto tygrů čítala v roce 1992 v Sichote-Alin 250 kusů a do roku 2004 vzrostla na 350 kusů. Odhaduje se, že v Mount Changbai v Číně jich ještě žije asi 20 kusů.
Tygr ussurijský

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Druh:tygr džunglový (Panthera tigris)
Trinomické jméno
Panthera tigris altaica
rozšíření tygra ussurijského (červeně)
rozšíření tygra ussurijského (červeně)
Areál rozšíření
Tygr ussurijský žil původně na rozsáhlém území mezi Bajkalem a pobřežím Tichého oceánu, v současnosti žije takřka výhradně na omezeném území východního Ruska v blízkosti Ussuri, přítoku řeky Amur v oblasti Primorskoje a Chabarovsk. Tuto oblast sdílí s levhartem mandžuským (Panthera pardus orientalis) a oba tyto druhy jsou přísně chráněny. Asi 10 % tygrů ussurijských žije v Číně. Populace těchto tygrů čítala v roce 1992 v Sichote-Alin 250 kusů a do roku 2004 vzrostla na 350 kusů. Odhaduje se, že v Mount Changbai v Číně jich ještě žije asi 20 kusů.
Stanoviště
Tajga, husté porosty okolo řek a jezer, listnatý, smíšený i jehličnatý les. K životu potřebuje velké území člověkem nedotčené krajiny.
Popis
  • hmotnost: 100 - 300 kg
  • délka těla: 200 - 280 cm
  • délka ocasu: 40 - 50 cm
  • výška v kohoutku: 1,10 - 1,25 m
Tygr ussurijský je největší a nejmohutnější kočkovitá šelma, samci mohou vážit přes 400 kg. Největší v zajetí chovaný tygr byl dlouhý 3,7 m a vážil přes 423 kg, samci jsou nicméně výrazně větší než samice.
V porovnání s ostatními poddruhy tygra je tygr ussurijský světlejší a kresba je spíše tmavě hnědá než černá. Srst je dlouhá a hustá, typickým znakem ussurijského tygra jsou dlouhé světlé licousy. V oblasti, kde žijí, po většinu roku leží sníh, tygři jsou proto přizpůsobeni chladnému podnebí - i jejich tlapy jsou větší než u ostatních tygrů a slouží jim jako sněžnice při pohybu ve sněhu.
Biologie
Tygr ussurijský žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. Rádi plavou a přeplavou široké řeky nebo mořské úžiny. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly, v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrne ani rybami. Troufne si i na medvěda. Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací.
Zajímavost
Tygr ussurijský jménem "Hodori" byl vybrán jako maskot Olympijských her v Soulu v roce 1988 v Jižní Koreji.
Kam do ZOO
V případě tygra ussurijského je smutnou skutečností, že v zajetí žije více tygrů než ve volné přírodě. V zoologických zahradách na celém světě je chováno přes 1000 tygrů, kteří se poměrně dobře množí. Bohužel u člověkem odchovaných velkých šelem je jen malá šance, že se je podaří vrátit do přírody, protože již ztratili strach z lidí a schopnost samostatně lovit.
V Česku chovají tygry ussurijské tyto zoologické zahrady:
Galerie

Tygr bengalsky

11. dubna 2008 v 20:22
Tygr bengálský (Panthera tigris tigris) je nejpočetnější poddruh tygra džunglového. Vyskytuje se převážně v okolí ústí řeky Gangy, Indii a Bangladéši.
Tygr bengálský
Popis
Tygří samci měří 2-3 m bez ocasu a 3-4 m včetně, dosahují hmotnosti 180-300 kg a výška v kohoutku činí necelý metr. Délka hlavy činí 25-38cm. Většina tygrů váží v průmeru kolem 260kg, dosahuje délky 3 m (včetně ocasu). Je známo hodně případů kdy tygr přesahoval hmotností 300 kg.
Samice měří 1,5-2 m bez ocasu a 2,5-3 m s ocasem. Váží 100-200 kg. V kohoutku měří zhruba 75 cm, délka hlavy je 20-30 cm. V průměru dosahují samice délky 2,5 m, váhy 150 kg a výšky v kohoutku 80 cm.
Pruhování je méně husté než u ostatních tygrů, černé na žluto až oranžovohňedém podkladě. Jeho zbarvení ho v lesních porostech dokonale maskuje. Černé pruhy na jeho srsti totiž připomínají stíny rostlin a větví.
Výskyt a historie populace
Tygra bengálského můžeme nalézt především v Indii, Bangladéši, Nepálu, Bhútánu, Sundarbanu a Myanmaru (dříve Barma). Z toho plyne že se jedná o lesní šelmu. Přestože žije samotářsky, vytváří si rozsáhlé teritorium o velikosti až 50 km2. Podle odhadů se k roku 2005 vyskytuje na světe kolem 4500 jedinců (v osmdesátých letech 19. století čítala populace tygra bengálského na 2.000 kusů). Nejvíce tygrů dnes žije v Indii (3000 kusů) a v Nepálu a Bangladéši (kolem 200 jedinců). Pár zástupců žije také v Myanmaru, ti ovšem již nejsou geneticky "čistí" kvůli páření se se zástupci jiného druhu. Tygr bengálský je přísně chráněný a v Bangladéší a Indii se pro něho staví přísně chráněné rezervace. Indický Projekt tygr pomohl ke zvýšení populace, na rozdíl od tygra ussurijského (sibiřského) již bengálský tygr nepatří mezi kriticky ohrožený druh.
Podle odhadů žilo v 19. století na naší planetě kolem 50 tisíců kusů, ale kvůli ztrátě přirozeného životního prostředí a pytlákům se jejich počet rapidně snížil. Byli loveni nejen pro jejich kůži, ale také pro jejich kosti a zuby, které se využívaly v tradičním východoasijském lékařství.
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Rod:Panthera
Druh:tygr džunglový (Panthera tigris)
Binomické jméno
Panthera tigris tigris
Linné, 1758
Areál rozšíření bengálského tygra (červeně)
Areál rozšíření bengálského tygra (červeně
Potrava a způsob lovu
Tygr je samotářské zvíře lovící převážně v noci, není to vytrvalý běžec, takže si za své oběti často vybírá slabá nebo zraněná zvířata. Útočí tak, že se nejdříve plíží ke kořisti v trávě (díky jeho maskovaní si ho oběť mnohdy nevšimne ani tehdy, plíží-li se ve velice nízkém porostu) a poté ji rychlým skokem polapí. Kořist usmrtí tak, že jí prokousne hrdlo nebo jí kousne do týla a zlomí vaz. Tygr útočí nejčastěji zezadu, ulovenou kořist si poté odtáhne do houští a její zbytky přikryje listím (tygři se často ke své kořisti opět vrací).
Mezi hlavní složky potravy patří gaurové a buvoli, avšak nepohrdne také menšími zvířaty jako jsou zající, opice, hulmani a pávi. Jsou známy také útoky na nosorožce a mladé slony. Čas od času uloví také predátory jako jsou leopardi, vlci, krokodýli, lišky a dhoulové.
Rozmnožování
Detail tygří tlapy
Detail tygří tlapy
Tygr bengálský se rozmnožuje během jara, hledá samici v jejím teritoriu, kde s ní pak 20-80 dní zůstavá. Samice je schopna oplození pouze 3-7 dní. Po úspěšném spáření se samec opět vrátí do svého teritoria.
Samice si poté během 2 týdnů vyhledá doupě (např. ve skalních dutinách nebo pod vyvráceným stromem), ve kterám vrhne 3-4 mláďata. Jsou sice slepá, ale mají už srst podobnou dospělým jedincům. Samice kojí mláďata zhruba 8 týdnů, pak jim začne nosit menši kousky masité potravy. Další dny matka nechává svá mláďata, aby si sama ulovila vlastní potravu. Ještě před dosažením jednoho roku jsou mladí tygři schopni sami lovit.
Zajímavosti
  • Tygři bengálští jsou často zabíjeni farmáři
  • Je jednou z mála šelem, které nelezou na stromy
  • Za jednu noc je tygr schopen spořádat na 30 kg masa
  • Umí skvěle plavat, uloví i středně velikého krokodýla
  • Tygrův řev je možné slyšet až na vzdálenost 3 kilometrů.

Puma americká

11. dubna 2008 v 20:13
Puma americká (Puma concolor) je velká kočkovitá šelma a jediný zástupce svého rodu. Je to největší kočkovitá šelma Severní Ameriky a největší zástupce malých koček.
Alternativní názvy
Vědecké
  • Felis concolor (staré jméno)
  • Lidové
    • kaguár
    • kuguár
    • lev horský (či horský lev)
    • lev stříbrný (či stříbrný lev)
    • lev americký (či americký lev)
    • a další
Popis
  • Výška v kohoutku: 61-76 cm
  • Délka těla: 95-243 cm
  • Délka ocasu: 53-82 cm
  • Hmotnost: 27-102 kg
Puma je velikostí srovnatelná s levhartem, i když velikost se liší podle poddruhu a zeměpisné šířky, kde puma žije. Pumy, které obývají tropické oblasti, jsou menší než ty, které žijí blíže k pólům. Samci jsou o polovinu větší než samice.
Puma americká je štíhlá, svalnatá kočka, hlava je v poměru k tělu malá a obličejová část je krátká. Má krátké a kulaté uši. Pumy jsou velmi silné a mrštné, k tomu jim napomáhají silné končetiny a velmi dlouhý, tlustý ocas. Pánevní končetiny jsou delší než přední, to jim dává sílu k dlouhým skokům (až 12 m do dálky, 5 m do výšky). Srst je jednobarevná, žlutohnědá, červenohnědá, hnědošedá i všechny odstíny mezi, záleží na poddruhu. Pumy tropických oblastí bývají zbarveny více do červena. Výskyt černé, melanotické pumy nebyl vědecky potvzen. Břicho a pysky jsou vždy světlejší až bílé, konce uší a špička ocasu jsou černé. Koťata jsou tmavě skvrnitá, na ocase mají tmavší kroužky.
Existují i velmi světlé, leucistické pumy, a velmi tmavá barevná varieta, i když puma je jedna z mála kočkovitých šelem, u které se nevyskytují melanističtí jedinci.
Pumy patří, ač se to nezdá, mezi malé kočky, jejich nejbližším žijícím příbuzným je jihoamerický jaguarundi, šelma jen o málo větší než kočka domácí. Stejně jako ostatní malé kočky neumí řvát, ale přede, a je příbuznější domácím kočkám, než lvům.
Rozšíření, stanoviště
Rozšíření pumy americké Rozšíření pumy americké
Puma je společně s kočkou divokou, rysem ostrovidem a levhartem skvrnitým kočkovitá šelma s největším areálem rozšíření. Obývá obě Ameriky, od Kanadského Yukonu před Andy až k jižnímu cípu Jižní Ameriky. Před příchodem bílých osadníků žily na celém území dnešních Spojených států, z východního pobřeží ale kvůli člověku vymizely a na Floridě jsou kriticky ohrožené.
Pumy se nevyhýbají žádnému vhodnému prostředí, žijí ve všech nadmořských výškách (0 - 4500 m. n. m), daří se jim v horách, v jehličnatém, smíšeném i listnatém lese, v tropických pralesích i ve stepích. Vyhýbají se snad jenom místům, kde žijí jaguáři. Výborně šplhají i plavou, i když nerady.
Jejich přizpůsobivost je často dostává do konfliktu s člověkem.
Biologie
Pumy jsou samotáři, setkávají se jen v době páření. Teritoria dospělých samců mívají rozlohu kolem 250 km², teritoria samic bývají menší, 50 až 150 km². Velikost teritoria ale závisí na množství vhodné kořisti a může se pohybovat od 1,000 km² až k pouhým 25 km². Teritorium si vyznačuje močí a škrábanci v půdě nebo ve sněhu, skutečné boje mezi jedinci bývají vzácné.
Oblíbenou kořistí pumy americké jsou kopytníci, jako je jelenec ušatý, jelen lesní a další druhy jelenů. Loví také menší zvířata, jako jsou ursoni, bobři, pásovci, divoká prasata, veverky, králíci, mývali, skunkové, malí hlodavci a dokonce i hmyz, jako jsou sarančata. Loví také jiné predátory, jako jsou kojoti nebo aligátoři. Mršinami se živí jen málokdy. Mohou napadat i dobytek nebo jiná domácí zvířata, útoky přímo na člověka jsou poměrně vzácné.
Loví ze zálohy, ke kořisti se nejprve připlíží a uchvátí ji jediným skokem, často zezadu. Přidrží si ji drápy a usmrtí ji jediným prokousnutím vazu. Ulovenou kořist pak odtáhnou (unesou až sedminásobek své váhy) a zahrabou nebo ukryjí pod vegetaci, kde je chráněná před ostatními masožravci, a kde se k ní puma může vracet, aby se nasytila.
Koťata Koťata
Pumy nemají žádné období rozmnožování, v Severní Americe ale většina koťat přichází na svět na konci zimy nebo brzy na jaře. Samice je v říji 8 dní. Hlasitým voláním přivábí samce, kteří mezi sebou bojují o právo se s ní spářit. Březost trvá 90 - 98 dní. Koťata se rodí v doupatech vystlaných mechem a listím, ve skalních stěrbinách, jeskyních, v houštinách a na podobných chráněných místech. Bývají 2-3, každé váží 220-500 g. Mají modré oči a skvrnitou srst, kresba se ztrácí až v 6 měsících věku.
Maso začnou jíst už v 6 týdnech, ale matka je kojí až 3 měsíce. S matkou zůstávají i po odstavu, až dva roky. Sourozenci spolu zůstávají ještě déle, i několik měsíců po té, co se osamostatnili. Samice pohlavně dospívají v 29 měsících, samci o něco později. Rozmnožovat se ale začnou, teprve když mají vlastní teritorium.
V přírodě se dožívají 8 - 10 let, v zajetí mohou žít přes 20 let. Kromě člověka je jejich jediným přirozeným nepřítelem medvěd baribal.
V zajetí se dobře rozmnožují, jsou proto častými chovanci zoologických zahrad. Od mládí chované pumy se dají ochočit, někdy se dokonce chovají i jako zvířata v zájmovém chovu, tzn. doma jako "mazlíček".
Poddruhy
Je známo až 24 poddruhů pumy americké, rozdělených podle barvy, místa výskytu a preferovaného stanoviště. Některé poddruhy jsou vyhubené, floridský panter, tedy P. c. coryi, je kriticky ohrožený.
  • P. c. acrocodia - jihozápadní Mato Grosso, Bolívie, severní Argentina
  • P. c. anthonyi - jižní Venezuela
  • P. c. araucana - Chile, Argentina
  • P. c. azteca - Arizona, Nové Mexiko
  • P. c. bangsi - západní Kolumbie, západní Ekvádor
  • P. c. borbensis - Amazonská nížina
  • P. c. browni - Arizona
  • P. c. cabrera - západní a střední Argentina
  • Puma kalifornská (P. c. californica) - Kalifornie
  • P. c. capricornensis - jihovýchodní Brazílie až severní Argentina
  • Puma brazilská (P. c. concolor) - Venezuela, Guyana
  • Floridský panter (P. c. coryi) - Arkansas, Louisiana, Florida
  • Puma kostarická (P. c. costaricensis) - Nikaragua až Panama
  • Puma východní (P. c. cougar) - Tennessee až východní Michigan
  • P. c. greeni - východní Brazílie, jižní část Amazonské nížiny
  • P. c. hippolestes - Severní Dakota, Wyoming, Colorado
  • P. c. hudsomi - jižní a střední Argentina
  • P. c. improcera - Kalifornie
  • P. c. incarum - severní Peru, jižní Ekvádor
  • P. c. kaibabensis - Nevada, Utah, severní Arizona
  • P. c. mayensis - Mexiko až Honduras
  • Puma kanadská (P. c. missoulensis) - Britská Kolumbie, Idaho, Montana
  • P. c. oregonensis - Britská Kolumbie, Washington, Oregon
  • P. c. osgoodi - střední a východní Bolívie
  • Puma patagonská (P. c. pearsoni) - Patagonie, jižní Chile
  • P. c. puma - Chile a západní Argentina
  • P. c. schorgeri - Minnesota, Wisconsin, Kansas, Missouri
  • P. c. stanleyana - Oklahoma, Texas, sever a východ Mexika
  • P. c. vancouverensis - ostrov Vancouver

Irbis

6. dubna 2008 v 21:10
Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia, zařazení do rodu Panthera je však přesnější, neboť nejbližším příbuzným irbise je tygr), také zvaný jako levhart sněžný, je velká kočkovitá šelma.
Délka
1 - 1,3 m
Ocas
0,8 - 1 m
Hmotnost
30kg - 55kg
Rozšíření
střední, jižní a východní Asie
Popis
Irbis připomíná levharta velkou šíří potravního spektra.
Biotop
Žije na útesech, skalních hřebenech, rozvolněných jehličnaných lesech až do nadmořské výšky 5000 m.
Potrava
Jaci, divoké ovce, kozy, svišti, pišťuchy, zajíci a ptáci
Binomické jméno
Panthera uncia
Schreber, 1775
Rozšíření irbise
Soubor:Uncia uncia.jpg
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera

Levhart skvrnitý

6. dubna 2008 v 19:21
Levhart skvrnitý (Panthera pardus) žije v Africe a Asii, jeho původní oblast výskytu, byla podstatně větší, ale díky lidem se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, např. lvy a hyenami. Má velkou sílu a podle některých údajů je schopný vytáhnout na strom kořist i 3x těžší, než je jeho hmotnost. Jeho kořistí jsou různá zvířata od hlodavců po různé antilopy a gazely. Na kořist útočí ze země a ze zálohy, někdy i velkým skokem z koruny stromu. Nikdy kořist nepronásleduje na větší vzdálenost jako např. lev nebo gepard. Levhart je nejrozšířenější kočkovitou šelmou. Za tento úspěch vděčí své velké přizpůsobivosti jak prostředí ve kterém žije, tak potravě, kterou se živí. Je to velice elegantní tvor s pružným a hbitým tělem a jemným, lehce skvrnitým kožichem. Tím, čím je pro člověka otisk prstů, tím je pro levharta tvar skvrn na jeho kožichu, kterým se liší od ostatních jedinců svého druhu. Každého levharta lze podle jeho kožichu přesně poznat. Někteří levharti jsou černí a jsou označování jako černí levharti. I tito levharti mají na svém kožichu skvrny, ty však nejsou zřetelně vidět. Černí levharti se nejčastěji vyskytují v jihovýchodní Asii, kde jejich černá srst dokonale maskuje v hustém podrostu. Tento druh levhartů je agresivnější než jejich ostatní příbuzní. Levharti jsou nejtajemnějšími velkými kočkovitými šelmami a lze je vystopovat pouze velmi obtížně. Za potravu jim slouží mnohem širší škála živočichů než jakémukoli jinému druhu velkých kočkovitých šelem. Jejich kořistí se stávají gazely, šakali, pštrosi, prasata bradavičnatá a dokonce i želvy. Značnou část času tráví levhart rozvalováním se na větvích vysokých stromů nebo v odlehlé části lesa, kde spí nebo kde se upravuje.
Popis
Levhart dříve také nazývaný panter, leopard nebo pardál patří v rámci rodu Pantera spíše k menším druhům. Dosahuje hmotnosti 30 - 90 kilogramů, délky těla 110 - 190 centimetrů, ocas měří 60 - 100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45 - 75 cm. Samci jsou obvykle mohutnější než samice. Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé až žlutooranžové, břicho a spodina těla je světlá až téměř bílá. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují prázdné rozety. Odstín i hustota a velikost skvrn se liší podle jednotlivých geografických poddruhů. U některých subspecií může být zbarvení uvnitř rozet tmavší. U levharta se velmi často vyskytuje tzv. melanismus, to je černé zbarvení. V některých oblastech je velmi běžné (Etiopie, Jáva), jinde však černé jedince nenajdeme (severní Čína, Dálný východ). Černě zbarvení jedinci se běžně kříží s ostatními příslušníky rodu a nejsou zvláštním druhem ani podruhem, ale jen barevnou odchylkou. Ve vrzích se mohou vyskytovat černá i skvrnitá koťata.
Rozšíření
Levhart měl obrovský původní areál rozšíření, který je největší u velkých koček. Vyskytoval se od jihovýchodního cípu Evropy v okolí Kavkazu, přes téměř celou Afriku kromě velkých pouští. V Asii se nacházel od východních oblastí přes celou jižní a jihovýchodní Asii až po Aralské jezero ve střední Asii, Kašmír, Tibet, Nepál, Malajsii dále přes Čínu až po Koreu a oblasti východního Ruska. Kromě toho obýval i řadu ostrovů z nichž lze jmenovat Zanzibar, Jávu, Srí Lanku a další. Na mnoha místech ustoupil civilizačnímu tlaku člověka nebo byl vyhuben. Stalo se tak v jižní i severní Africe, v Malé a Přední Asii, v okolí Kavkazu, Střední Asii, Číně i na Dálném východě. Mnohé subspecie, především v Asii jsou ohrožené vyhubením a jsou velmi vzácné, jiné se dodnes vyskytují v poměrně uspokojivých počtech. V Africe se jejich počty odhadují až na 700 000 jedinců.
Způsob života
Levharti žijí v nejrůznějším prostředí a dokáží se přizpůsobit velmi rozdílným podmínkám. V Africe obývají buše i pralesní oblasti, v Asii se vyskytují na polopouštích i v tropických pralesích a na severu svého areálu dokáží čelit velmi tvrdým zimám. Vystupují i vysoko do hor, dobře plavou i když vodu příliš nevyhledávají. Jsou to typické stromové šelmy a pokud k tomu mají příležitost tak se na stromech ukrývají, odnáší si tam kořist a na stromech i loví. Kromě člověka, který je hubil pro krásný kožich nebo jako škůdce stád domácích zvířat mají řadu dalších nepřátel. V Africe jsou to lvi a v Asii tygři. Ti jej považují za vážného potravního konkurenta a nevynechají příležitost, kdy jej mohou zabít nebo vyhnat ze svého teritoria. Kromě nich se nedokáže ubránit ani větší smečce dhoulů nebo hyenovitých psů a v severní části areálu jej mohou ohrozit i vlci nebo medvěd. V dospělosti jsou levharti samotářští a jim obývané území nebývá obvykle větší než 50 km2, ale jsou známé případy, kdy teritorium mělo až několik set km2. Aktivní jsou především v nočních hodinách, ve dne se ukrývají především na stromech, v hustých křoviscích nebo ve skalních rozsedlinách. Své území si označují močí a drásáním kůry stromů. Také levhart vydává mnoho různých zvuků od mručení, chraplavé předení až po řvaní známé u tygrů nebo lvů, které je však mnohem méně hlasité. Ani v divočině, kde se levharti vyskytují je není běžné slyšet. Obě pohlaví se setkávají pouze v období říje, kdy dochází k páření.Většina levhartů z celého světa žije v parku, který založil Jiří Fresll. Říje u samic se projevuje stejně jako u ostatních koček, třou se o různé předměty, válí se po zemi a vydávají mručivé zvuky. V tropických a subtropických oblastech se rozmnožují po celý rok, kdežto v severovýchodní Číně a na Dálném východě spadají porody především do jarních měsíců. Samice je březí okolo 90 - 95 dnů, rodí až 6 mláďat, obvykle však ve vrhu bývají 2 - 3. Samice se o ně pečlivě stará, mléko pijí do 3-4 měsíců, v půl roce věku je začíná učit lovit. S matkou se pohybují až do 1,5 - 2,5 roku, kdy pohlavně dospívají a osamostatňují se. V zajetí se dožívají před 20 let, v přírodě žijí obvykle kratší dobu. Za potravu slouží levhartům celá řada živočichů. Nejčastěji se jeho kořistí stávají menší a střední druhy antilop a gazel, mláďata větších kopytníků, různé druhy jelenů, divoká prasata a tam, kde společně s ním žijí opice jsou i ty s oblibou zařazovány do jídelníčku. V Africe se někteří levharti specializují na lov paviánů i když jsou známé případy, kdy sám levhart přišel při jejich lovu o život. Nezřídka napadají i domácí kozy, ovce, mladý dobytek a v oblibě má i psy. V době nouze nepohrdne ani hlodavci, malými plazy nebo zdechlinou. V Africe si svou kořist často ukrývají na stromech a po několik dní se k ní vrací. V takovém úkrytu je v bezpečí před lvy, hyenami, šakaly a supy. Jsou známé případy, kdy si na strom levhart vytáhl kořist, která vážila víc než on sám. V Asii si zase potravu spíše zahrabávají listím a ukrývají větvemi. Jsou známí i levharti lidožrouti, kteří byli v některých oblastech postrachem širokého okolí.
Soubor:Leopard.jpg

Levhart obláčkový

6. dubna 2008 v 19:10
Levhart obláčkový (harimauda, pardál obláčkový) Neofelis nebulosa je samotářsky žijící lesní kočkovitá šelma. Je nejmenší z velkých koček. Je nazýván podle tmavých "obláčků" na jeho těle. Svým uměním šplhat může konkurovat malým kočkám.
Výskyt
Výskyt levharta obláčkového Výskyt levharta obláčkového
Levhart obláčkový obývá horské i nížinné lesy jižní a jihovýchodní Asie.
délka
0,6 - 1,1 m
délka ocasu
55 - 91 cm
hmotnost
16 - 23 kg
Potrava
Levhart obláčkový loví opice, gibony, ptáky, dikobrazy, malá prasata a jeleny. Má nápadně dlouhé špičáky, které mírně připomínají zuby dávno vyhynulého šavlozubého tygra.
Rozmnožování
Samice je březí 86 - 95 dní a rodí 1 - 5, nejčastěji dvě mláďata, o která pečuje sama. Po 12 dnech vidí a v 10. týdnu života jedí maso, i když je matka kojí až do půl roku. V této době jejich srst - po narození celá šedá - dostává stejné vzorování jako u rodičů.
Ohrožení
Přestože je levhart obláčkový ve většině zemí chráněn zákonem, často se stává obětí lovců. Lidé ho loví pro kožešinu a také pro velké špičáky, kterým přičítají kouzelnou moc. Největší pohromou je však ničení lesů, bez nichž nemohou žít.
Soubor:Neofelis nebulosa.jpg